Září, tři sbírky naráz a hlemýžď jménem Bořivoj

Úterý, září, 6:58 ráno. Ještě nevstávám, a ve třídní WhatsApp skupině už svítí 60 nepřečtených.

Otevírám to jedním okem. Druhé se bojí.

Tři sbírky, jeden týden, nula konkrétních termínů

Přes noc se rozjely tři sbírky současně. Sada sešitů a pomůcek, třídní pojištění a fond rodičovského sdružení. Všechny "do pátku". Který pátek, to nikdo neupřesnil, protože upřesnit termín by bylo v této skupině gesto skoro nepřátelské.

Seznam pomůcek visí připnutý nahoře od pondělí. Visí tam jako obraz v předsíni, na který se nikdo nedívá.

• Na co to vlastně je?
• Dá se to zaplatit na dvě splátky?
• Už zaplaceno 🙂

Ten poslední nezaplatil. To vím, protože jsem pokladník a pokladník ví věci, které by radši nevěděl.

Odpisuju na první otázku dvakrát. Podruhé se snažím psát pomaleji, jako by za to mohla rychlost. Nepomáhá to. Za hodinu se stejná otázka objeví znovu, jen o písmenko jinak, a já mám nepříjemný pocit, že jsme se dostali na začátek týdne a je teprve úterý.

Hlasování o hlemýždi mělo víc účasti než celá sbírka

Někdo do skupiny hodil fotku hlemýždě, kterého našli o tělocviku. Za deset minut pod ním bylo 14 palců nahoru.

Za tři dny na pojištění, které chrání dítě před ulomeným zubem o zábradlí, reagovali dva lidé. Jeden omylem.

Pak přišla hlasovka. Čtyři minuty a jedenapadesát vteřin, od táty, kterého neznám ani po hlase, ani podle jména, ani podle dítěte. Nepustila jsem si ji. Řekněme, že jsem si ji poslechla očima.

Obálka jako diplomatická pošta

Část rodičů posílá převodem, což je fajn, dokud nedorazí platba na 199 místo 200 Kč, s popiskem "poplatek". Který z těch tří poplatků? To se v popisku neuvádí. To by bylo moc snadné.

Zbytek platí v hotovosti. Obálky cestují do školy v aktovce sedmiletého dítěte jako diplomatická pošta, kterou by v případě odhalení nikdo neuznal.

Jedna obálka dorazila zmuchlaná tak, že vypadala, jako by v ní někdo přespal. Uvnitř bylo o pět korun víc, než mělo být, a lísteček "kdyby náhodou". Kdyby náhodou čeho, to už na lístečku nestálo. Pět korun navíc jsem si zapsala do zvláštního řádku, protože já mám na všechno zvláštní řádek. To je nemoc, ne organizace.

Detektivka o půlnoci, hlavní roli hraje tabulka

Ve 23:40 sedím nad excelem se jménem, které je vlastně volání o pomoc: prispevky_2026_FINAL_v3_opraveno(2).xlsx.

Přiřazuji částky ke jménům jako kriminalista, který má u výslechu jen bankovní výpis a špatné svědomí. Sloupec nesedí o jednu korunu. O jednu. Doplnila jsem tu korunu ze svého, protože jinak bych do rána nespala, a přišlo mi levnější zaplatit korunu než vlastní zdravý rozum.

Ano, mám to s tabulkami. Já vím. Terapii řešíme jindy.

Mimochodem, věděl jsi, že sýkorky si mezi sebou předávají zprávu o nebezpečí rychleji, než naše skupina odpoví na jednu jasnou otázku? Studovala jsem to o půlnoci místo spánku. Zpátky ke sbírce.

Aplikace, kterou jsme na tohle udělali. No nic.

V jednu chvíli mě napadlo, že tohle přesně dělá ClassKasa. Rodič klepne na odkaz, vidí, kolik dluží a za co, zaplatí, a mně naskočí do sloupce správná částka bez noční detektivky. Pokladník si Premium koupí, rodiče neplatí nic.

No nic. Zpátky k obálkám.

Konec

O půlnoci proběhlo poslední hlasování dne. Hlemýžď zůstává ve třídě. Dostal jméno Bořivoj a vlastní kelímek u okna.

Sbírky? Dvě ze tří pořád nesedí. Ale Bořivoj má domov, obálka dorazila, a sloupec se konečně rovná.

Klídek. Aspoň na příštích patnáct minut.