Červenec, posledních 349 korun a pes, co chce jen kousek langoše

Někde na chorvatském pobřeží, deštník číslo 22, majitel kempu právě pošesté hlásí přes tlampač, že bazén se v poledne čistí, sedí žena na lehátku a otevírá aplikaci. Ne tu na počasí. Ne tu s vlnami. Bankovní. Tohle je příběh mého úterý v červenci, které podle kalendáře bylo dovolená.

Jsme ve třetím týdnu prázdnin. Třídní skupina spí od posledního školního dne, ale spí tím lehkým spánkem, kdy se probudí na první zvuk.

Poslední platba, a úroky, které platím já, ne oni

V červnu zaplatili všichni sbírku na výlet na konec roku. Všichni kromě rodiny Svobodovy, která dluží 349 korun od 29. května, číslo, které znám nazpaměť, protože jsem ho kontrolovala už asi desetkrát, naposledy před čtyřiceti minutami, s opalovacím krémem ještě lepkavým na rukou.

Poslala jsem milé připomenutí 2. června.

• Žádný spěch, klidně až budeš mít chvilku!

Nemyslela jsem to jako "až budeš mít chvilku". Myslela jsem tím "prosím, uzavřeme to, ať na to přestanu myslet dvě stě kilometrů od domova". Ale to se nedá napsat milé rodině, která na to zřejmě jen zapomněla, tak jsem napsala tu hodnou verzi a nechala číslo viset ve vzduchu jako oblázek v botě, se kterým už žiju v klidu.

Dali k tomu srdíčko. Žádný převod. Srdíčko bolí víc než ticho.

Září volá, a signál na pláži vždycky vypadne

Mezitím, protože můj mozek zjevně neumí vypnout, jsem začala seznam pomůcek. V telefonu. Mezi mazáním krémem a voláním na syna, ať neplave tak daleko, píšu poznámku s názvem pomucky_zari_NAVRH2, třicet šest položek, bez termínu, protože termín znamená přiznat, že prázdniny mají konec, a stálou obavu z pojištění, které vždycky dorazí ve stejném týdnu jako příspěvek sdružení rodičů, jako by se domluvily.

A tady je věc, kterou ti nikdo neřekne, když zvedneš ruku na pokladníka třídy. Nekončí to. Ostatní rodiče zavřou školní rok ve školním roce. Já mám dovětek, a dovětek je delší než celá kniha.

No nic.

Krátká odbočka, s hlášením, o špačcích

Víš, že špačci se v houfu pohybují všichni najednou, bez vedoucího, přesto dokážou během vteřiny změnit směr a udržet formaci, aby zmátli dravce? Nikdo jim to neřídí. Jen to tak funguje, generace za generací, bez skupiny na WhatsAppu.

Četla jsem to, zatímco jsem čekala na převod od rodiny Svobodovy. Přišlo mi to jako vzkaz. Špačci se zorganizují líp než pětadvacet dospělých s chytrým telefonem v ruce.

Dobře, zpátky k lehátku.

Část, kde zmíním appku, a hned přestanu

V jednu chvíli jsme na tohle postavili ClassKasu, jeden odkaz, kde rodina vidí, kolik dluží, a zaplatí, aniž bych jí posílala připomínku z pláže, a Premium si platí jen pokladník, nikdy rodiče. Těch 349 korun by mi to nepřineslo rychleji, upřímně. Některé věci nejsou o appce. Jsou o rodině Svobodově.

No nic. Kde jsem to byla.

Toulavý pes z kempu si sedl metr od mého ručníku, zhodnotil můj langoš pohledem někoho, kdo v životě neslyšel slovo ne, a jeden kousek mi sebral přesně ve chvíli, kdy jsem manželovi vysvětlovala problém s pojištěním. Nikdo na pláži se ani nehnul. Pes se ani neohlédl.

Rodina Svobodova pořád nezaplatila. Seznam pomůcek má už třicet šest položek. Ale langoš je pryč, moře stoupá tak jako tak, a na příštích patnáct minut jde telefon lícem dolů pod ručník.